Je to moje dítě!

Konečně jsem byl po letech šťastný, jako je můj syn každý den. Čí je moje dítě, pilot cyklu Člověk z pohledu přírodních věd vyhrál na festivalu populárně naučných filmů AFO Olomouc dvě ze tří českých cen. Poděkování mimo jiné patří Martině Šantavé, Marku Dudovi a Radimovi Procházkovi.







Cena RWE za nejlepší český populárně-vědecký dokumentární film

Složení poroty: Jiří Dušek, Alexandra Hroncová, Kamil Fila

Čí je moje dítě
Při zvažování, zda u vědeckých či populárně-naučných dokumentů upřednostnit estetiké, nebo utilitární hledisko, převážil u poroty názor, že z letošní nabídky dá přednost filmu, který byl jednak informačně nejvíce nasycený a jednak svou formou zpracování tyto informace třídí nejpřehlednějším způsobem. Mimořádně aktuální téma, jež se dotýká víceméně všech z nás, kteří máme nebo budeme mít děti, a filmařsky velmi profesionální způsob prezentace pečlivě skládaných vědeckých argumentů učinil ze snímku Čí je moje dítě jednoznačného favorita. Autoři v něm pomocí evoluční psychologie vysvětlují příčiny a užitečnost žárlivosti, důvody propadu porodnosti ve vyspělých západních zemích a ptají se, jakým způsobem může dostupnost genetického testování rodičovství ovlivnit naše chování při výběru partnera a plození potomků. Suverénnost prezentace dotyčných témat se přibližuje přiznanému vzoru dokumentů BBC Horizon a lze si jenom přát, aby podobné filmy a pořady měly v budoucnu dostatečnou podporu u našich televizí.


Cena časopisu Dějiny a současnost za nejlepší český dokument v oblasti humanitních a společenských věd

Cena časopisu Dějiny a současnost zamíří letos do tematických vod možná poněkud překvapivých, a přece hlubině logických. Šéfredaktorka časopisu Iveta Coufalová a člen redakční rady Ivan Klimeš se shodli na volbě filmařsky vytříbeného snímku Marka Dudy a Radima Procházky Čí je moje dítě (2013). Zdánlivě nehistorické téma s kruciálními otázkami, kdo jsme a čí jsme, s jakou genetickou výbavou své životy žijeme, je vlastně dějinami či spíše historií přímo prostoupeno, konkrétně osobní historií každého člověka, jež fatálně rezonuje v jeho rodinné historické identitě. Jestliže se u nepochybných otcovství odhaduje, že ve 2 – 3 % z těchto případů jde o předpoklad mylný a ve hře je tedy jiný biologický otec a u otcovství nejistých poskočí toto číslo na 15 – 30 %, pak nám tento film dává vytušit existenci obrovského množství individuálních příběhů, někdy zveřejněných, ale jindy třeba utajených i před těmi, jichž se bezprostředně týkají. Až 10 % dětí má jiné biologické otce než ty, kteří se za ně považují. Jako historikové bychom se měli naučit pracovat s nejistotou otcovství jako s dějinným fenoménem – posune nás to směrem k historické antropologii, případně k dějinám mentalit.



Žádné komentáře:

Okomentovat