Něco pro všechny

Asi největším problémem malého českého audiovizuálního trhu je, že nemůžete tvořit pro někoho, ale musíte tvořit pro všechny. V Čechách specifické divácké skupiny jsou natolik malé, že samy žádný produkt neuživí. Bohužel to vede k neustálému srovnávání s většinou. Ideálem se proto stává určitý mainstream, kterým je všechno poměřováno (Na to nikdo nepřijde, není tam žádný slavný herec. Není to moc temné, dal bych tam něco pro odlehčení. Toto je intelektuálně elitářské, ukazujete, že jste chytřejší, než diváci, to nejde…). Není proto nijak divné, že se hůře prosazují specifičtější projekty a kinematografii vládnou lidové komedie. Jak to deformuje vkus, by bylo na samostatný rozbor.


Měl jsem takový nápad porovnávat výkon televizního pořadu na trhu percentuálně. Vytvoříme něco a pokud na to bude koukat stejně diváků v poměru k velikosti trhu jako například v Anglii, tak jsme uspěli. Bylo mi vysvětleno, že v Čechách musí být tento poměr podstatně větší. A je to logické. Prostředků je omezený počet, tedy nemůžete uspokojit všechny divácké skupiny jen jim určeným produktem, ale váš produkt musí pokrývat více skupin.


Jaká je z toho cesta? Jednak hledat ideální kompromis, kde kompromis neznamená ústupky, kočkopejsky a zglachšaltování. Popravdě si nevzpomínám na žádný dobrý příklad. Druhá cesta je oprostit se od ideálů českého audiovizuálního díla, často vkusově deformujícího prostředí a vydat se v kinematografii zahraniční cestou. Tou se vydal Václav Kadrnka s 80 dopisy. Není to cesta jednoduchá, musel si debut zaplatit sám, protože instituce se svými mainstreamovými požadavky na jeho vyhraněné dílo neslyšely. Dle alespoň zahraničních ohlasů se to vyplatilo.

Žádné komentáře:

Okomentovat